Výprava začala v pátek 19. března v 16:15 jako obvykle na Hlavním nádraží u Hutníka, kam se na sraz dostavili Riki, Péťa, Míra, Chlupáč, já, Peky, Miky, Honza, Ondra, Myšička, Adam, Matěj, Kája, Evina a Kačka; Kuklič jel s Bedlákem autem napřed. Vlak odjížděl v 16:45 z nástupiště číslo 4, západní část, kolem 17:30 jsme přestupovali v Pňovanech na lokálku směrem na Bezdružice a v Kokašicích jsme vystupovali kolem šetsté. Celá cesta samozřejmě proběhla za družného hovoru. Na zastávce v Kokašicích byla provedena inspekce batohů, jelikož Kája na poslední schůzce všem názorně ukazoval, jak se má batoh balit. Až na dva z mladších členů prošli všichni. Tato výprava byla z už čtvrtou, která za poslední dva roky do Domaslavi směřovala, a tak skoro všichni věděli, že nás čeká cesta asi 3,5 km dlouhá, procházející jednou vesnicí a jedním úzkým údolím. Než jsme dorazili na domaslavskou faru, kde jsme měli být ubytováni, padla už tma a někteří, hlavně Matěj, který k cíli dorazil jen díky poněkud brutální pohádce vyprávěné Péťou, už měli cesty plné zuby. Po příchodu jsme se ubytovali, vybalili, navečeřeli se z vlastních zásob a před večerkou, která se konala ve 22:30 jsme si ještě stačili zahrát hru "Ruce vzhůru!".

Sobota

Ráno jsme, více či méně odpočatí, vstali kolem osmé hodiny ranní, ovšem nutno podotknout, že některým zřejmě oněch devět a půl hodiny přišlo příliš dlouhých, jelikož byli vzhůru už v půl sedmé a svým povykem rušili ostatní ve spánku. Lomoz neustal ani po vyhození delikventů za dveře, a tak musel pořádek zjednat až jistě nepříjemně probuzený Riki. Dopoledne po snídani jsme trávili různými hrami, hlavně fotbalem na plácku za farou. K obědu byl buřtguláš v podání Ondry a Ledňáčků a pak přišel hlavní tahák víkendového programu. Za tím účelem jsme se rozdělili na starší a mladší, přičemž starší jsme, vzhledem k absenci Mimoně a Hejkala zastupovali jen já, Kája, Ondra a Peky, kteří jsme se, rozděleni do dvojic, vydali na náročný přespolní orientačně-úkolový závod, jenž zahrnoval sedm zastavení se zapeklitými i lehčími úkoly, jako třeba změření výšky stromu, spočítání krav na poli nebo počtu nohou různých druhů hmyzu, a k tomu něco kolem 5 km vesměs lehkého terénu. Úkol byl ztížen o to, že jsme měli jen orientační černobílou mapu a úkryty zpráv byly uvedeny mimo pořadí, k tomu ještě první asi tak půl hodiny pršelo a celou dobu vál ostrý chladný vítr. Za tento počin byli zodpovědní Péťa s Kukličem, kteří na jeho přípravě pracovali větší část dopoledne. Ostatní mezi tím, co jsme se pachtili na dvouapůlhodinovém závodě vyrazili na jakousi výpravu do okolí s cílem poznávat místní faunu a flóru. Přišli jsme poměrně utahaní zhruba ke svačině. Pak byla pro starší připravena zvláštní poučná hra, ve které co nebylo zakázáno, bylo dovoleno a hned poté bylo úkolem naší družiny, tedy mě, Pekyho, Mikiho a Honzy, uvařit večeři v podobě krupičné kaše. Bedlák prohlásil, že s tím nechce nic mít a tak jsme onu kaši nakonec spáchali já s Chlupáčem, s výše zmíněným kmetem kroužícím nad našimi hlavami jako sup nad kořistí, čekajícím až uděláme chybu. Že se kaše povedla jsme usoudili podle pochvalných poznámek mužstva a rychlého zmizení obsahu hrnce, kromě toho se někteří členové nechali slyšet, že je "rozhodně stokrát lepší než ten Bedlákův beton". Po večeří jsme se věnovali individuální aktivitě, večerka byla opět ve 22:30, místo čtení pohádek jsem byl přemluven k vyprávění příběhů z Tolkienova Silmarillionu, vztahujícím se ke kresbám na zdech, které obyvatelé fary umně vyvedli podle zmíněné knihy. Jisté je pouze to, že když jsem po 45 minutách kolem 22:50 skončil, skoro všichni už spali.

Neděle